Příběh pomoci z naší poradny

Měl štěstí, přežil výbuch granátu. Ale ztratil skoro všechno.

    Sušice - Lékaři se o něj týdny přetahovali se smrtkou. Přežil, ale po pracovním úrazu se už jeho život nikdy nevrátí do normálních kolejí. Měl družku, dvě malé děti.  Chodil do práce a žil spokojeně. Pak ale jen pár metrů od něj vybuchl granát, který explodoval v rukou jeho kolegovi. Ten byl na místě mrtvý, Antonín Skýpala (43) ze Sušice zázrakem přežil. Život se mu ale otočil o 180 stupňů. Má trvalé následky, je kvůli tomu bez práce, přišel i o družku, která si našla jiného. Jeho jedinou životní radostí jsou děti, které mu byly svěřeny do péče. Snaží se o ně starat, jak nejlépe to jde, ale chybí mu peníze. Neobejde se tak bez pomoci druhých. 

    Osudným dnem byl pro Skýpalu 27. červen 2012. Tehdy přišel jako každý den do sušického kovošrotu, kde pracoval zhruba rok. Začal třídit odpad, jeho kolega řezal šrot pomocí autogenní soupravy. A pak mu pod rukama explodoval dělostřelecký granát. Muž (45) neměl šanci přežít, výbuch zranil i dva další pracovníky sběrny. Jednoho lehce, Skýpalu těžce. „Odhodilo mě to mezi sudy. Když jsem se probral, viděl jsem záchranáře. Pak už si pamatuji jen vrtulník," vzpomínal pro Deník Skýpala, který byl tehdy letecky transportován do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze. „Byl jsem tehdy v bezvědomí, prý jsem dvakrát přežil klinickou smrt. Probudili mě až po nějakých čtyřech týdnech. To jsem si vůbec nic nepamatoval. Nevěděl jsem ani, že mám rodinu. Protože jsem ležel v pražské nemocnici, tak jsem si myslel, že jsem Pražák. Nepoznával jsem ani rodiče, až později jsem se začal rozpomínat," uvedl Skýpala, jehož synkovi bylo v době výbuchu devět měsíců a dcerce tři roky. Nakonec se k nim po dlouhém pobytu v nemocnici vrátil, rodinné štěstí ale dlouho nevydrželo. Projevilo se, že byl při výbuchu těžce zraněn i na místě, které je pro muže nejcitlivější. „Družka si našla jiného partnera a má s ním dvě děti. Já jsem bojoval o ty naše, podařilo se mi je získat do svého opatrovnictví. Pomáhají mi s nimi sestry, bez nich bych to nezvládl. Jsem moc rád, že je mám, člověk má pro co žít, " uvedl Sušičan, který má po výbuchu doživotní následky. 

     A vyhlídky podle jeho slov nejsou dobré. „Defekt na noze nejde odstranit. Navíc se můj stav stále zhoršuje. Začíná se mi tam dělat tzv. růže a mám i další problémy,” řekl Skýpala s tím, že se neobejde minimálně bez jedné berle. Například při vaření obsluhuje linku z kolečkové židle. „Mám invalidní důchod a práci si najít nemohu. I když tu jsou třeba chráněné dílny, já s mým postižením nemám šanci, to potvrdil i lékař. Nevydržím dlouho stát, sedět ani ležet. Musím to pořád střídat podle toho, jaké mám bolesti,” vysvětlil s tím, že život z jednoho důchodu je pro rodinu finančně náročný. „Když jsem ještě pracoval, vzal jsem si kvůli dětem nějaké půjčky. Splatil bych je, jenže pak jsem se zranil, přišel jsem o práci a já nedokázal splácet. Dnes mám exekuci, takže mi z důchodu ve výši zhruba dvanáct a půl tisíce ještě dva tisíce strhnou. Dostávám přídavky na děti a výživné od bývalé družky, oboje ale není vysoké. Celkem tak musíme vyžít zhruba ze třinácti tisíc korun. Když odečtete náklady na bydlení a na auto, bez něhož se neobejdu, protože nedokáži od nás ze sídliště dojít do města a navíc musím děti vozit k lékaři, moc toho nezbude," posteskl si Skýpala. „Je to těžké bez ženské ruky, ale já žádnou ženu nehledám. Vzhledem ke svému úrazu jí nemám co nabídnout, ” uvedl bez obalu Sušičan, který musí zastat i práce, považované spíše za ženské - praní, vaření a podobně. „Teď to máme hodně těžké, protože se nám rozbila pračka a na novou nemám. Kde bych vzal pět, šest tisíc? Vždyť ještě splácím auto. Sice jsem si pořídil staré, od jedné babičky, ale i tak jsem si na něj musel půjčit. S prádlem mi proto pomáhají sestry,” dodal Skýpala, jemuž podala pomocnou ruku i sušická charita. „Ti mi hodně pomohli. Když jsem potřeboval, dali mi třeba těstoviny či jiné potraviny, prací prášek a další nezbytné věci. A dokáží i poradit,” pochválil Skýpala.

Autor článku: Milan Kilián, Klatovský deník 6.5. 2017

Podpořte nás